Úskalí motivace diabetika k režimovým opatřením z pohledu diabetologa

Diabetolog musí být odborníkem nejen v diabetologii, ale měl by být i dobrým psychologem, který umí s pacientem vhodně komunikovat a motivovat ho k dodržování správných režimových i léčebných opatření. Podle některých výzkumů je kompenzace diabetika až ze 60 % závislá na režimových opatřeních, přičemž farmakoterapie má na „svědomí“ jen 40 %. Je možné, že v reálné praxi je ve skutečnosti tento poměr ještě výraznější.

 

Dodržovat nefarmakologickou léčbu a všechna režimová opatření však nebývá pro pacienta snadné. Často by měl přestat jíst jídlo, které má rád, protože je nezdravé, a začít zařazovat do jídelníčku naopak pokrmy zdravější, které mu však nechutnají. Při doporučení redukční diety by bylo ideální, kdyby si jídlo ještě odvažoval a vedl si o své stravě deník. Diabetik by se také měl vzdát svého konzumního pohodlného života a začít se více pohybovat. Samozřejmě by měl užívat předepsanou léčbu, popř. si aplikoval několikrát denně inzulín či jiná antidiabetika a také si měřit glykemii a někdy i krevní tlak. K povinnostem diabetika patří rovněž absolvování pravidelných kontrol u diabetologa, ale také oftalmologa, neurologa či angiologa. A jak všechny tyto povinnosti pacient vnímá?

Často je zmatený a má problémy všechna nová pravidla a doporučení přijmout do svého běžného života. Už samotné rozhodnutí pro změnu životního stylu nebývá snadné a diabetolog při tom může plnit roli pomocníka a průvodce na cestě k těmto změnám.

 

Co pacienty motivuje ke změně?

K rozhodnutí diabetika začít dodržovat režimová opatření a zvýšit compliance k léčbě vede často informace podaná správným způsobem a ve správný čas. Někdy je spouštěčem změn strach z mikrovaskulárních či makrovaskulárních komplikací diabetu v budoucnosti, zvlášť pokud je s nimi nemocný konfrontován ve svém okolí. Pomoci začít dodržovat doporučení zdravotníků může i pacientova nespokojenost se stávajícím stavem či pocit zodpovědnosti za své blízké, kteří jsou na něm finančně i existenčně závislí.

Dalším pozitivním faktorem, který může výrazně přispět k rozhodnutí diabetika změnit své dosavadní nevhodné stravovací i pohybové návyky, a hlavně si je osvojit, je pomoc okolí, zejména partnera, a také pocit pacienta, že na něm někomu záleží. Mezi takové pomocníky diabetici často počítají i svého lékaře a spoléhají se, že on za ně vyřeší všechny jejich zdravotní potíže. Neuvědomují si přitom, že vývoj své nemoci ovlivňují svým chováním do velké míry oni sami. Někdejší studie zjistily, že jen pasivní užívání léků (PAD, inzulín) dokáže zlepšit kompenzaci diabetu o 0,5–2,0 % HbA1c, zatímco samotná režimová opatření bez farmakoterapie zlepšily kompenzaci diabetu o 2,5 % (DPP study).

 

Proč to před tím nešlo?

Psychologové, kteří se tématem motivace a dodržování léčby i režimových opatření zabývají, tvrdí, že pacienti jsou nejlépe motivovaní radostí, jež pociťují, pokud jimi dodržovaná opatření mají pozitivní dopad a dobré hmatatelné výsledky, když se jim daří shazovat kila, když jsou pohyblivější, lépe vypadají, když ze sebe mají lepší pocit, lépe se cítí, líbí se svému okolí, když mají lepší sexuální život atd. Jak ovšem víme, diabetes nebolí a vynaložené úsilí není vždy v přímé úměře k dosaženému výsledku. Navíc režim je třeba dodržovat dlouhodobě a pokračovat i při neúspěších.

Není překvapením, že přijmutí nepříjemných režimových opatření se pacientovi daří snáze, pokud skvěle spolupracuje i jeho rodina, a proto je rozhodně důležité nehovořit pouze se samotným diabetikem, ale i s jeho nejbližšími a zapojovat je také do skupinových edukačních aktivit. Posílit motivaci diabetika (především k redukci tělesné hmotnosti, užívání léků a pohybové aktivitě) dokáže i nová žena v jeho životě.

Funguje však i negativní motivace. Někteří lidé získají pocit, že léčba a změny životního stylu mají smysl, až když se u nich objeví první komplikace (zhoršení zraku retinopatií), uvidí problémy jiných (amputace končetiny u jiného diabetika), uvědomí si vlastní smrtelnost (úmrtím pacienta s diabetem ze svého bezprostředního okolí), pocítí hrozící závislost na ostatních (neschopností zavázat si boty kvůli obezitě) a zaznamenají jiné individuální faktory, které je možné při rozhovoru s pacientem vysledovat. To vše může lékař vhodně psychologicky využít a podpořit tak motivaci pacienta ke změně a lepší adherenci k léčbě.

 

Kdy je největší příležitost k úspěšné motivaci?

Pro účinné motivování nemocných s diabetem (i ze strany středního zdravotnického personálu) je důležité také vhodné načasování. Zdravotníci by rozhodně neměli propásnout chvíle jakékoliv změny, kdy jsou lidé vůči motivaci nejcitlivější – například při první návštěvě lékaře a stanovení diagnózy diabetu, při změně lékaře, při úpravě terapie či nasazení nového léku, při nástupu diabetických komplikací nebo při jakékoliv zásadnější změně v životě diabetika (svatba, těhotenství, úmrtí v rodině apod.).

Je samozřejmě poněkud frustrující, když po letech opakované edukace začne nemocný dodržovat léčbu až poté, co si o diabetu a „píchání“ inzulinu promluví s kamarádem v hospodě u piva. I takové situace bohužel život přináší. Pokud však o takové možnosti bude diabetolog vědět, může se pokusit ji vhodně využít ve prospěch pacienta.

Pro občasný psychický reset lékaře pak není od věci, aby se zamyslel nad tím, proč diabetologii vlastně dělá. Kvůli výplatě? Nebo je to pro něj jen pouhá práce, popř. proto, že chce v léčbě dosáhnout lepších výsledků než kolegové? Možná jsou i tací, ale většina má jistě svou práci ráda a přináší jim uspokojení, když mohou diabetikům pomoci v jejich nelehkém životě.

 

 

Redakčně zpracováno ze sdělení, které na X. ročníku mezioborového setkání diabetologického týmu s psychiatry a psychology s názvem „Umění komunikace“ přednesla:
MUDr. Jozefína Štefánková, Ph.D.,
Diabetologie – HK, s.r.o., Hradec Králové