Quo vadis, dermatologia?

Dermatologie patří mezi neobyčejně zajímavé, v současnosti však bohužel značně nedoceněné lékařské obory. Podle nedávno provedené studie trpí nejméně jednou kožní chorobou 64,5 % české populace, přičemž prvotní diagnóza těchto onemocnění obvykle neleží na bedrech atestovaného dermatologa, nýbrž praktického lékaře, pro kterého tvoří choroby kůže více než pětinu případů, jimiž se v rámci své praxe zabývá. Alarmujícím faktem zůstává také zjištění, že přibližně 20 % nádorů s maligním potenciálem náleží do skupiny kožních nádorů. Nejen z tohoto důvodu si dermatologie a její vývoj v rámci posledních několika let nepochybně zaslouží pozornost odborné veřejnosti.

Nejčastější choroby kůže, s kterými lze v našich podmínkách setkat, představují aktinická keratóza, rosacea a ekzém různých forem a závažností. Značně negativní roli zde hraje zejména viditelnost onemocnění, což mívá negativní vliv na kvalitu života takto postižených pacientů. Ti pak svou chorobu neprožívají pouze fyzicky, její dopad se často projevuje i na jejich duševní stránce. Stav kůže a kožních adnex rovněž představuje individuální vizitku každého pacienta, poskytující mnoho cenných informací o jeho celkovém zdraví i současné psychické pohodě. Z tohoto důvodu by měl ošetřující lékař věnovat prohlídce stavu kůže a jejím případným změnám zvýšenou pozornost a nepodceňovat ani sebemenší odchylky od normálního stavu.

Střípky z historie oboru

Tak jako všechny lékařské obory prodělala i dermatologie v průběhu několika posledních desetiletí značné změny, týkající se nejen vývoje, testování a schvalování nových léčivých přípravků, ale také zlepšování vzájemného přístupu mezi lékaři a jejich pacienty, a zejména pak radikální změny chování nadřízených lékařů vůči jejich nově příchozím kolegům.

Dříve platil profesor či přednosta dermatologického oddělení za absolutní autoritu, se kterou nejen, že nebylo možné diskutovat o způsobu terapie daného pacienta, ale nebyly akceptovány ani jakékoli návrhy a námitky ze strany mladých lékařů. Začínající dermatologové byli bráni jako ti, jejichž názor na oddělení nikoho příliš nezajímal. Mladí lékaři měli též značně omezené zdroje informací, ze kterých by bylo možno čerpat aktuální poznatky z jejich oboru. Internet neexistoval, kvalitních odborných publikací byl naprostý nedostatek a jediným schváleným podkladem pro orientaci v oboru byl receptář, sepsaný obvykle některým ze zkušenějších kolegů.

Zásadní změny

Tento systém se naštěstí v posledních letech dočkal řady zásadních změn. Došlo k zavedení akreditačního systému, který profesorovi či přednostovi dermatovenerologického oddělení ukládá povinnosti vůči začínajícím lékařům. Ti mají naopak jasně definována práva, kterými je vůči nim školitel zavázán. Mladí lékaři by rovněž měli mít od začátku pevně stanovený plán, podle něhož bude probíhat jejich další vzdělávání v oboru. Ideálním řešením by pak bylo sjednocení takového vzdělávacího plánu nejen pro jednotlivá dermatologická pracoviště, ale celorepublikově, v rámci daného oboru.

Množství informací, ze kterého mohou v dnešní době čerpat mladí lékaři, je de facto absolutní. Jako užitečný zdroj lze využít internet, informace z mnoha konferencí a odborných časopisů. Takto velké objemy dat však představují do určité míry dvojsečnou zbraň, protože řada informací není ověřená, konference i časopisy mají různou kvalitu, a je proto nezbytné dostupné informace třídit, podle hodnoty jejich relevance. Zásadní význam pro postgraduální vzdělávání mladých lékařů by měl mít jejich školitel. Ten může do značné míry ovlivnit nejen směr, kterým se mladý kolega vydá, ale může mu také poskytnout nesčetně cenných rad.

Quo vadis, dermatologia?

V dnešní době zabere postgraduální vzdělání lékařů v oboru dermatologie 4,5 roku a zahrnuje v sobě problematiku celého oboru. Problémem však zůstává, že mladí lékaři, obvykle ihned po atestaci, odcházejí do privátního sektoru, popřípadě zůstávají ve státní nemocnici ještě 1–2 roky za účelem doplnění vzdělání v oblasti dětské či kreativní dermatologie, načež odcházejí tamtéž. Nastává tedy značný problém s udržením nových lékařů ve státních nemocnicích, protože v soukromém sektoru, po získání několikaměsíčního vzdělání v rámci estetické dermatologie, mohou dostávat platy v řádu desetinásobku mzdy vyplácené státní nemocnicí. V České republice se v současné době nachází 554 lůžek na dermatovenerologických odděleních, na Slovensku je jich přibližně polovina. Kožních chorob ve světovém měřítku spíše přibývá, proto není nutné mít strach o budoucnost dermatologie jako oboru. Pro zachování budoucí generace lékařů bude však nezbytné vymyslet způsob, jak je udržet ve státním sektoru a jak jim umožnit vyniknout na mezinárodní úrovni.

Redakčně zpracováno ze sdělení, které na odborném sympoziu MyDermatology 2019 v Praze přednesla:
prof. MUDr. Jana Hercogová, CSc., MHA
Dermatovenerologická klinika, Nemocnice Na Bulovce, Praha