Pomůže k lepší kontrole astmatu také stresový dozimetr?

Trvale podceňovaný spouštěč mnoha chorob – astma nevyjímaje –, který indukuje imunitní dysregulaci. V případě akutní formy může být přínosný, při chronickém výskytu je však jednoznačně škodlivý a může vést k neschopnosti adaptace organismu. I to je stres! Je přitom známo, že psychika a imunitní i endokrinní systém jsou vzájemně mnohovrstevnatě propojeny.

Nervová a imunitní regulace se v organismu potkává na mnoha úrovních. Buňky centrálního nervového a imunitního systému mají společné antigeny, receptory pro neurotransmitery, hormony a cytokiny. Slezina a lymfatické uzliny jsou bohatě inervovány a patrně všechny leukocyty lidských tkání jsou v dosahu působení periferních nervů. Není divu, že chronický stres, který působí na psychiku člověka, má významný vliv i na obranyschopnost organismu. Nežádoucí účinek stresu na imunitu je způsoben dysregulací a imunosupresí, přičemž se projevuje zvýšenou vnímavostí k infekčním agens, sníženou schopností inhibovat maligní proliferaci či exacerbaci zánětlivých chorob a dále jej provází urychlená imunosenescence.

Příklady, jak psychika ovlivňuje imunitní systém

Souvislost mezi imunitním a centrálním nervovým systémem například nedávno prokázala práce Mullarda A et al. (Nature Reviews Drug Discovery 2017), která u nemocných s psoriázou testovala brodalumab, monoklonální protilátku proti IL-17. Z výsledků mj. vyplynulo, že tento biologický lék v klinické studii překvapivě vyvolával u některých pacientů deprese a sebevražedné myšlenky. Dřívější práce zase ukazují, že rány po biopsii se studentům ve zkouškovém stresu hojily v průměru o 3 dny déle než o prázdninách (Marucha PT et al., Psychosomatic Medicine 1998) nebo že pravidelné masáže u HIV pozitivních homosexuálních mužů vedly ke zvýšení cytotoxické kapacity imunitního systému (Ironson G et al., Int J Neurosci 1996). Fakt, že po spánkové deprivaci dochází k alteraci imunity, pak ve své studii popsali Ruiz FS et al. (Innate Immun 2012), přičemž prokázali, že docházelo k nárůstu koncentrace CD4+ T-buněk nebo snížení koncentrace IgA a jejich hladiny se nenormalizovaly ani po třech dnech spánkového zotavení. Počty monocytů, eozinofilů, bazofilů a koncentrace cytokinů zůstaly nezměněné.

Astma jako psychosomatické onemocnění

Pokud se týká astmatu, je známo, že chronický stres vede k down regulaci exprese a funkce receptoru pro kortikoidy (Rosenberg SL et al., J Allergy Clin Immunol 2014) a že může zvyšovat morbiditu u astmatiků tím, že redukuje odpověď na inhalační kortikoidy či beta-2 agonisty. Stres byl rovněž asociován s výrazným poklesem exprese genů kódujících kortikosteroidní receptor a beta-2 adrenergní receptor na leukocytech astmatických dětí (Miller GE et al., Proc Natl Acad Sci USA 2006). Studie Lechina F et al. (Methods Find Exp Clin Pharmacol 2004) pak zjistila, že u nemocných s depresemi, kteří byli léčeni antidepresivem tianeptinem (facilituje zpětné vychytávání serotoninu), došlo k významnému objektivnímu i subjektivnímu zlepšení astmatu. Regresní analýza potvrdila negativní korelaci mezi FEV1 a volným serotoninem v krvi. Na reakci dýchacích cest během emoční stimulace a roli cholinergní dráhy dále poukázala práce Ritze T et al. (J Appl Physiol 2010). Ukázalo se, že u pacientů s astmatem byly zaznamenány výrazně větší změny v rezistenci dýchacích cest při reakci na nepříjemné podněty než u zdravých kontrol. Autoři uzavřeli, že konstrikce dýchacích cest při emočním stimulu u astmatiků závisí na intaktní cholinergní dráze.

Je tedy zřejmé, že astma patří mezi psychosomatická onemocnění, a přestože je jeho léčba v současnosti vysoce efektivní, stále neodráží duševní či spirituální složku nemoci. Terapie proto nemůže spočívat jen ve stimulaci imunity nebo v její supresi na základě necharakteristických odchylek, ale je třeba se na ni dívat komplexně a preferovat kauzální přístup.

Stresový dozimetr jako pomocník v léčbě astmatu

Účinná léčba předpokládá cílenou anamnézu včetně strukturovaného stresového dotazníku, dotazů cílených na spánek, odpočinek, délku pracovní doby atd. Zatím jen v experimentální rovině, ale výhledově možná i v klinické praxi, se pak nabízí stresový dozimetr. Z hlediska adaptace na stres je však nutno zvážit subjektivní postoj nemocného. Pokud k periodickému rekurentnímu nebo chronickému stresoru přistupuje jako k výzvě, může to vést ke zlepšení jeho odolnosti, pokud ho však hodnotí jako své ohrožení, může to mít negativní vliv na zdraví. V prvé řadě by tedy nemocný měl zpomalit, dostatečně spát, aktivně odpočívat a naučit se říkat „ne“.

Redakčně zpracováno ze sdělení, které na XXVI. luhačovických dnech přednesl:
doc. MUDr. Petr Čáp, Ph.D.
Centrum alergologie a klinické imunologie, Nemocnice Na Homolce, Praha