Když účinná farmakoterapie diabetu nezabírá

Diabetes je chronické onemocnění, které má zásadní vliv nejenom na délku, ale také kvalitu života postižených. I z tohoto důvodu je psychická pohoda pacientů velmi významná. O vlivu diabetu na psychiku se hovořilo také na letošním setkání Americké diabetologické asociace (ADA) v San Diegu. 

Příznaky deprese mohou mít různé podoby. Práce Claire Hoogendoornové a kol. (Yeshiva University, New York) sledovala vztah mezi depresivními syndromy a adherencí k medikaci u dospělých nemocných s nízkým finančním příjmem. Zahrnuto bylo 376 pacientů léčených alespoň jedním perorálním antidiabetikem a suboptimálně kontrolovaným diabetem (HbA1c ≥ 7,5 %, průměrná hodnota 9,1 %), jejichž průměrný věk byl 55,6 roku. K hodnocení byli použity odpovědi z dotazníku PHQ-8 (Patient Health Questionnaire Depression Scale-8), který nemocní vyplnili, dále byl posuzován jejich věk, pohlaví, délka trvání diabetu nebo užívání inzulinu v anamnéze. Z výsledků dotazníkového šetření vyplývá, že více než pětina pacientů s diabetem (22,9 %) trpí depresivními symptomy, častěji se jednalo o mladší nemocné, ženy a diabetiky užívající inzulin. Zajímavé přitom bylo, že výsledek PHQ-8 nezávisel na délce trvání diabetu nebo koncentraci HbA1c. Nemocní, narození v USA a ti, kteří užívali více než jednu medikaci, měli vyšší riziko somatických depresivních projevů. Jak přítomnost somatických, tak kognitivně-afektivních depresivních symptomů byla prediktivním faktorem non-adherence k léčbě, přičemž silnější depresivní symptomy byly asociovány s častější non-adherencí.

Diabetikům na inzulinu pomáhá behaviorální intervence

Nemocní s diabetem 2. typu užívající inzulín jsou zatíženi vyšší hladinou stresu (Regimen Related Distress, RRD) oproti těm, kteří užívají jinou terapii. Tito pacienti zároveň vykazují nižší míru adherence, která se odráží na vyšších koncentracích HbA1c. Práce Berthy B. Hambidge a kol. se zaměřila na to, zda behaviorální intervence mohou pomoci tento rozdíl setřít. V rámci randomizované studie byl analyzován efekt eskalované behaviorální intervence zaměřené na RRD u nemocných se špatně kontrolovaným diabetem 2. typu, kteří zároveň vykazují známky stresu anebo depresivní symptomy. Odpověď byla sledována jak u pacientů, jež užívali inzulin, tak u diabetiků s jinou medikací. Práce se celkem zúčastnilo 139 subjektů, jejich průměrný věk byl 52,6 roku, 77,6 % tvořily ženy. Polovina byla behaviorálně intervenována zkušenými odborníky, polovina dostala pouze standardní terapii. V době randomizace nebyl mezi oběma skupinami významný rozdíl z hlediska rasy, pohlaví, průměrné hodnoty HbA1c, BMI, věku nebo RRD. Po půlročním sledování se ukázalo, že intervenovaní nemocní dosáhli signifikantně vyšší redukce RRD oproti kontrolní skupině s tím, že redukce byla obdobná u účastníků, kteří užívali inzulin a u těch, kteří byli léčeni ostatní medikací. Zároveň došlo u intervenovaných nemocných k trendu zvýšení adherence k léčbě na inzulinu a ke snížení jejich HbA1c ve srovnání s nemocnými, kteří inzulin nedostávali. Ukázalo se tak, že behaviorální terapie může pomoci nejenom redukovat stres spojený s léčbou, ale také podpořit její výsledky.

 

Redakčně zpracováno ze sdělení, která na ADA 2017prezentovali:
Claire J. Hoogendoorn et al. Depressive Symptom Dimensions and Medication Adherence in Suboptimally Controlled Type 2 Diabetes. ADA 2017 (www.abstractsonline.com/pp8/#!/4297/presentation/26871),
Bertha B. Hambidge et al. Insulin-Using Patients Experience Comparable Reductions in Regimen-Related Distress from Behavioral Intervention. ADA 2017 (www.abstractsonline.com/pp8/#!/4297/presentation/26864)