Karfilzomib účinkuje na mnohočetný myelom s nízkým i vysokým cytogenetickým rizikem

Mnohočetný myelom (MM) patří mezi onemocnění, jejichž léčba prochází převratným klinickým výzkumem a prognóza nemocných se díky tomu neustále zlepšuje. Tento trend potvrzují také čerstvá data z analýzy podskupin studie fáze III ASPIRE, kde bylo sledováno celkem 792 nemocných s relabujícím MM, kteří dostávali pouze lenalidomid a dexametazon, anebo užívali navíc k uvedené standardní kombinaci selektivní inhibitor proteazomu karfilzomib.

Již z předchozích výsledků ze studie ASPIRE je zřejmé, že přidání karfilzomibu do terapeutického režimu přináší signifikantní prodloužení času do progrese onemocnění (PFS). Tato data byla publikována loni, v prestižním časopise The New England Journal of Medicine. Na prosincovém setkání Americké hematologické společnosti (American Society of Hematology; ASH) byla představena data nová, popisující účinnost a bezpečnost kombinace karfilzomibu, dexametazonu a lenalidomidu v jednotlivých podskupinách nemocných, stratifikovaných podle cytogenetického rizika.

Pro hodnocení tohoto rizika byly nemocným při vstupu do studie odebrány histologické vzorky kostní dřeně, na kterých byla následně provedena fluorescenční in situ hybridizace. Vysoce riziková skupina zahrnovala pacienty s genetickým subtypem translokací t(4;14) nebo t(14;16), případně nemocné s delecí 17p ve více než 60 % plazmatických buněk. Skupina se standardním rizikem sdružovala všechny ostatní nemocné se známým úvodním cytogenetickým profilem.

V obou sledovaných větvích bylo srovnatelné rozložení pacientů s různým cytogenetickým rizikem a soubor byl tak uspokojivě randomizován, vysoce rizikových nemocných byla v každé z obou větví necelá čtvrtina. Medián PFS vysoce rizikové skupiny byl 23,1 měsíce při užívání karfilzomibu, ale jen 13,9 měsíce při podávání pouze dexametazonu s lenalidomidem. PFS skupiny se standardním rizikem byl ve větvi s karfilzomibem 29,6 měsíce, ve skupině bez karfilzomibu 19,5 měsíce. Celková míra odpovědi byla ve vysoce rizikové skupině 79,2 %, vs. 59,6 %, ve skupině se standardním rizikem se při užívání karfilzomibu vyšplhala na 91,2 %, bez karfilzomibu zůstala na 73,5 %. Kompletní odpovědi dosáhlo 29,2 % resp. 5,8 % nemocných z rizikové skupiny a 38,1 % resp. 6,5 % ze skupiny standardní. Medián délky odpovědi byl v rizikové skupině 22,2 vs. 14,9 měsíce, ve skupině standardní 30,4 vs. 20,4 měsíce. Léčba byla poměrně agresivní, mezi nemocnými ve vysoce rizikové skupině zaznamenalo nežádoucí účinky grade 3 (nebo vyšší) 89,1 % pacientů na karfilzomibu s dexametazonem a lenalidomidem, oproti 78,4 % z těch, kteří carfilzomid v terapeutickém režimu neměli. U pacientů se standardním rizikem byla incidence vážných nežádoucích účinků v obou větvích srovnatelná (85,6 % vs. 84,5 %).

Nemocným s vysoce rizikovým cytogenetickým profilem přineslo přidání karfilzomibu do terapeutického režimu prodloužení mediánu PFS o 9 měsíců. Celkově léčba lenalidomidem, dexametazonem a karfilzomibem vykázala téměř 2 roky bez progrese onemocnění. Ve standardní skupině měli nemocní na trojkombinační léčbě medián PFS o 10 měsíců delší, oproti pacientům na dvojkombinací. Podávání karfilzomibu, dexametazonu a lenalidomidu nemocným s relabujícím MM je tak podpořeno výhodným poměrem účinnosti a bezpečnosti, bez ohledu na status cytogenetického rizika.

Redakčně zpracováno ze sdělení, které na 57th ASH Annual Meeting v americkém Orlandu přednesl:
Hervé Avet-Loiseau, MD,
Centre de Recherche en Cancérologie de Toulouse Institut National de la Santé, Toulouse, Francie